800 213 213

Křičíš. Křičím. Křičíme. Aneb jak zvládat zlost a hněv a nekřičet u toho na děti a před dětmi.

V poslední době se často ve své pracovně setkávám s dětmi, které jsou smutné, pociťují úzkost a trpí také pocity viny. Když si potom více povídáme, vyjde napovrch, že se necítí dobře doma, protože se tam hodně křičí. Křičí na sebe máma s tátou, máma nebo táta na děti, sourozenci mezi sebou, děti na psa. Tímto článkem bych chtěla nabídnout alternativu, jak zacházet se svými emocemi, abychom jimi neškodili – druhým a ani sami sobě.

Pojďme tedy začít tím křikem. Vzpomeňte si na situaci, kdy jste naposledy na někoho křičeli. Vraťte se na chvíli do této situace. Vzpomeňte si na detaily. Co jste při tom cítili? Kde v těle jste cítili emoci, která s vámi cloumala. Jak byste ji popsali? Byl to vztek? Bezmoc? Zuřivost? Žárlivost? Strach? Nespokojenost? A jak se ta emoce projevovala ve vašem chování? Jaký byl postoj vašeho těla? Byli jste nakloněni dopředu? Měli jste zaťaté ruce? Hrozivý výraz ve tváři? Dělali jste gesta rukama a jaké? Co jste křičeli? Jaká slova? Na koho nebo na co jste se ve skutečnosti zlobili?

A teď když máte tuto představu, představte si človíčka, který je menší, jste pro něj ten jediný člověk, kterého má, na kterého se může spolehnout, kdo mu je vzorem a přináší mu informace o tom, jak zvládat svět. Na chvíli se vžijte do jeho situace? Jak se cítí? Co by chtěl nejraději udělat? Jak si to vysvětluje? Co si při tom myslí o vás? Co si myslí o sobě?

A nyní si můžete odpovědět na otázku: Odkud se to vaše chování vzalo? A čeho jste tím křikem chtěli dosáhnout? Dosáhli jste skutečně toho, co jste chtěli? A jak to ovlivnilo vztah mezi vámi a vaším dítětem? Jakou bude mít vaše dítě představu o sobě do budoucna? Jak ono samo bude zvládat situace, kdy je frustrované, vystrašené, nespokojené…

Nemluvíme tady o výjimečných situacích. Každému se občas stane, že mu takzvaně „rupnou nervy“ nebo se musí bránit skutečnému násilí. Pak je křik na místě. Mluvíme tady o pravidelném chování, které ve výsledku vytváří atmosféru toho, jak se doma cítíme.

Odkud se vlastně vzal tento projev v našem chování – tedy to, že křičíme. Jaká je původní funkce křiku? Přivolat pomoc, zastrašit protivníka, vypustit nahromaděnou energii,…co dalšího vás napadá? A zároveň je také důležité, jaká slova křičíme. Napadáme druhého člověka slovně, nadáváme, jsme vulgární, zraňujeme jeho city?

Chceme nadále v takovém chování pokračovat? Nebo nám samotným to vadí, jen nevíme, co s tím a jak si pomoci. Možná si po předchozím přemýšlení a sebereflexi říkáte, že byste chtěli méně křičet, ale nevíte jak na to. To je dobrá zpráva. Je důležité vědět, že zvládání emotivně vypjatých situací křikem je naučené. A pokud se někdo něco naučil, může se naučit také jiné reakci ve stejné situaci.

Prvním a nezbytným předpokladem je touha změnit to. Pak je velká šance, že se nám to podaří. Druhým krokem je uvědomit si situace, ve kterých křičíme. Co prožíváme za emoce v tu chvíli?

Třetím krokem je zamyslet se nad tím, čeho tím chceme dosáhnout? Víme, že křik má negativní dopad na psychiku druhých lidí obzvláště dětí. Možná jím dosáhneme krátkodobého cíle (dítě udělá co chceme), ale z dlouhodobého hlediska stojí za zvážení, jaký vliv a dopad to bude mít na náš vztah a co tím naše dítě učíme. Pokud totiž dělá to, co chceme jen ze strachu z nás, co mu tím dáváme do života? Možná bude do budoucna sám agresivně útočit na druhé, protože nebude mít jiný vzor toho, jak dosáhnout uspokojení svých potřeb. Anebo se naopak stane obětí agresorů a ze strachu se nikdy za sebe nepostaví, nikdy neprojeví své potřeby a časem se u nich rozvine nedostatek sebevědomí, sebedůvěry, bude snadnou obětí psychického i fyzického násilí a v neposlední řadě může trpět řadou psychosomatických onemocnění. Možná již máte dost důvodů uvědomit si, že potřebujete náhradní chování. V konečném důsledku ten, kdo křičí, řeší především svou potřebu zbavit se přetlaku, který se v něm nahromadil.

Když si tedy uvědomíme, co cítíme, kdy křičíme a proč, je potřeba nejprve, když jsme v klidu, vymyslet, co bychom rádi dělali místo toho. Vůbec tady nechci říct, že bychom měli potlačovat své emoce. Naopak. Měli bychom si uvědomovat své emoce, ale nakládat s nimi tak, aby neubližovaly nám ani druhým. Tím, že nebudeme vyjadřovat, co cítíme, taky ničeho nedosáhneme. Jen větší frustrace a napětí. Takže jak na to?

Potřebujeme rozdělit fyzickou reakci a naše chování. Fyzická reakce je přepětí, tlak, který chce ven. Když si jej uvědomíme, jsou různé efektivní prostředky, jak tuto energii dostat ven, aniž bychom ji namířili proti druhému člověku. Jakákoliv fyzická aktivita – vyběhnout schody, oběhnout dům, udělat dvacet kliků či dřepů, může být tělu v tu chvíli prospěšná, protože pravděpodobně je nastaveno na fyzickou aktivitu, a to tzv. „uteč nebo bojuj“. Můžeme natrénovat také jiný typ zklidňování, a to prodýchání těla, zklidnění dechu, uvolňující cviky. Možná vám to přijde divné, ale když ve chvíli, kdy se vám chce křičet (rozuměj útočit), uděláme nějaký krok ke zklidnění, nahodí se nám naše šedá kůra mozková, tedy vrátím se nám rozum, který si bohužel, když jsme v silných emocích dá dovolenou. A tak často děláme nebo říkáme v emocích věci, které nám později, jak se říká, „rozum nebere“. Někdy také pomůže počítání. Anebo si klidně jděte někam zařvat. Někam, kde to nikdo jiný neuslyší. Třeba do auta – pusťte si hudbu nahlas a křičte. Jděte do ložnice a bušte do polštářů, až se nahromaděná energie uvolní. Může to být velmi úlevné. Prostě cokoliv, co nás zbaví napětí, umožní pauzu a možnost změnit reakci.

Dále si už můžeme rozmyslet a ve větším klidu vyjádřit co cítíme a co potřebujeme. Tady je důležitý „respektující jazyk“. Jiným slovy nezraňující jazyk. V první řadě vynecháme sprostá slova (pokud je potřebujete říkat a pojďme si na rovinu říct, že to je někdy úlevné) jděte do místnosti, kde vás nikdo neuslyší a klidně si je tam vyřvěte. Dále – používejte „já“ formu k vyjádření svých emocí. „Ty jsi mně naštval, ty jsi nemožná, ty jsi neschopná, štveš mně“….TO NENÍ ONO! Ale „já jsem se teď naštvala, mám vtek, zlobím se“…..to už je o nás. O tom, že dáváme najevo, co prožíváme, ale nezraňujeme a neobviňujeme druhé lidi. Když takto umíme vyjádřit svou emoci, máme napůl vyhráno. Dále je potřeba tedy říct, co od druhého člověka potřebujeme a můžeme mu také vysvětlit proč.

Například:

„Zlobím se proto, že přijdu z práce a očekávám, že bude uklizená myčka a vysáto, jak jsme se domluvili, ale není to hotovo. Můžeš, to prosím, udělat teď hned?“

„Necítím se dobře, protože pokaždé, když přijdu domů, ty ležíš na gauči a já mám pocit, že tě vůbec nezajímám. Je to tak? Ráda bych s tebou povídala.“

„Jsem unavená. Mám toho hodně v práci. Můžeš mi, prosím, aspoň dvakrát do týdne pomoci s ….“

Všimněte si jednoho skrytého vzorce v těchto větách:

„Já cítím X, když ty děláš Y, potřebuji Z.“                   

Ideálně je vhodné si tyto věty promyslet ve chvílích, kdy nejsme pod napětím a v silné emoci. Můžeme si je i natrénovat, aby nám lépe šly „z pusy“. Před zrcadlem nebo psovi, prostě jen je vyslovit nahlas a poslechnout si, jak to zní.

Možná tyto formulace přijdou ze začátku divné vám a možná se bude divit i vaše okolí. Možná také nebudou vědět, jak na vás reagovat. Na druhou stranu, je to pochopitelné. Doposud jste se chovali podle svého návyku. Bylo to rychlé a druzí už od vás na tuto reakci byli víceméně zvyklí. To ale neznamená, že se jim líbila nebo, že se cítili spokojeně. Každá změna chování s sebou nese i změnu reakce okolí. Ale ruku na srdce, o to nám přeci jde. Méně křičet, umět se v klidu domluvit na tom, jak spolu budeme doma fungovat. A být vzorem pro své děti. Vytvářet kolem sebe atmosféru klidného dorozumívání, pohody, domova, kde se všichni cítí dobře.

Schopnost ovládat se a kultivovaně vyjadřovat své emoce je součástí emoční inteligence, která je stejně důležitá, možná v některých případech důležitější pro úspěch a spokojenost v životě, než inteligence intelektuální. Pojďme ji spolu rozvíjet a učit naše děti.

Pokud si chcete o zvládání svých emocí popovídat více, domluvte si se mnou schůzku a váš konkrétní případ můžeme probrat osobně.

www.hanafialova.com

PÁTEK 24.9. (9-12 h) na FB RBP

Téma týdne: Virtuální pobočka RBP

Přejít